Hory - cestopisy, fotografie, akce,...

Prokletije - Karanfil

    Následujícího rána jsme navázali na naší tradici z Durmitoru. Po chvíli chůze po rovině a kolem stáda krav (dále do zužující se doliny Grbaja) následovalo „ranní“ strmé, nekonečné stoupání. Nejdříve lesem, následně loukami a pak přes větší či menší kamenná pole. Ale šlo nám to dobře. Stan zůstal u chaty a většína věcí z baťohů také. Bágly vzali Ondra a Iva (no a kupodivu mi je nechtěli v průběhu celého dne půjčit – jistě chtěli, abych zde napsat, jak bejčili a já si chodil s foťákem a blízkal každou kravinu (a je jak nemůžou)…:))).

Došli jsme kolem krásné skalní věže k jakémusi ďolíku, kde je (dle průvodce) stále sníh. Napravo od něj byla vysoká hladká stěna, končící někde v mracích. Naproti nám, vysoko nad sněhovým polem bylo vidět sedlo (občas, mezi mraky). No a vlevo další stěna a pod ní v naší úrovní louky. Posvačili jsme (po tom výšlapu je vše tak dobré :) a vydali se hore. Chvíli jsme šli přes sníh, pak jsme se ho snažili obcházet po okolních skalách, bylo to rychlejší. Totéž jsme dělali i nad sněhovým polem, protože po štěrku se nahoru stoupalo i po čtyřech velmi těžko. Bylo to pěkné stoupání. Fakt! Těsně před sedlem to již šlo o něco lépe. Výhled na druhou stranu ze sedla stál za to. Další část Prokletije, směrem ke Kosovu. Uprostřed výhledu byla v mracích vidět 2694 mnm vysoká albánská hora Maja Jezerce. To byl původně také náš cíl. Z časových důvodů nám bylo v tu chvíli již jasné, že tam nepolezeme . Navíc jsme slyšeli o partě Čechů pobývajících v Prokletije několik dní před námi, kteří to museli vzdát kvůli velkému množství sněhu kousek od cíle. To raději nelézt nikam, než zůstat kousek pod vrcholem. Výborný byl i pohled zpět. To co jsme lezli poslední desítky minut bylo nebylo vidět, bylo to hluboko pod námi. Ze sedla jsme pokračovali po druhé straně hřebenu, loukami. Ještě, že zde bylo značení. Šlo by tu velmi dobře zabloudit. A kdyby místy nebylo, tak bychom nevěřili, že máme jít právě tudy. Přes strmé louky jsme se dostali až do výšky 2460 mnm na vrchol Maja Bals. První z vrcholů Karafiátového pohoří v Prokletije. Samozřejmě jsme se zde museli zvěčnit ve vrcholové knize. Takže hledejte nápis: „Pušanje ubije!“ O Prokletije v porovnání s Durmitorem hovoří i to, že na Maja Bals bylo ve vrcholové knize cca 10 zápisů za rok, kdežto na Bobotovu Kuku v Durmitoru desítky zápisů denně. Z Maja Bals dále značka nepokračovala. Bylo to již blízko hranic s Albánií. My jsme ale pokračovali cik cak dále po hřebínku (Ty srázy na obě strany neměly chybu!) až na další dva vrcholi. Doufali jsme, že jsme na tom nejvyšším, co Karanfil nabízí, 2490 metrů vysokém vrcholu(stejné jméno jako hřeben - Karanfil). Z toho druhého to dál nešlo, pod námi byla několik set metrů hluboká propast.

Po müsli pauze (raději bychom si dali pivko, ale nebylo) jsme se vraceli zpět na Maja Bals a odtud přes sedlo dolů ke sněhovému poli. Po cestě zpět Ondrovi nedalo nevylézt na kousek od cesty se tyčící skálu. Nijak vysokou, ale mě by mohla:). Tak jsme ho, spolu s Ivou, jistili pohledem. Taky jsme mu nafotili sérii fotek pod pracovním názvem „hajlendr.“ Klesání zpět k sedlu a dolů k sněhovému poli nebylo rozhodně prima. Místy pěkně o ústa. Ale zvládli jsme to. U sněhového pole jsme odbočili, abychom nešli celou dobu zpět stejnou cestou. Přes mírné bloudění (značky zřejmě pod sněhem) jsme se vyhrabali ke skalnímu oknu (fotky mj. např. v časopise Outdoor 5/2005) a skrz něj na druhou stranu hřebenu. Opět přes rozkvetlé louky, pak přes 2 velká sněhová pole (Iva s Ondrou je sjeli jakoby na lyžích) jsme klesali zpět do doliny Grbaja. Nejhorší byl poslední úsek lesem. To už kolena moc „nebrzdili.“ Po tom převýšení ten den se není co divit. To byla úleva, když jsme přišli ke stanu a mohli si sednout, lehnout, dle libosti. No ale koho to sezení baví dlouho, že? :) Po večeři jsme hráli prší. Jsem to zase pěkně projel. Pak ve stejné době jako den předtím, začali najednou všude kolem létat desítky chroustů. Tentokrát ale jejich útočení nenechalo chladným Ondráše. Dnes se smějeme, zda-li náhodou nevyvraždil celý místní endemit (Melolontha melolontha karanfilus:). Jako odměnu, za vítězství nad těmi hmyzáky, si pak dal celé balení sušených meruněk. To neměl dělat. Každý, kdo je má rád, ví co se pak dělo… (já bych doplnil, že nešlo ani tak o ty meruňky, ale o to že jsou sířené a správně by se před snězením měli oplachovat teplou vodou - Ondra) -  Dobrou noc.

    Další den jsme vyrazili z našeho nocležiště v překrásné dolině Grbaja do protějšího svahu než den první. A opět hned zostra. Tentokrát byl výstup nad les docela krátký. Hned nad lesem, který končil z ničeho nic nás ohromily rozsáhlé, rozkvetlé louky. Kousek od konce lesa jsme narazili na trosky zaniklé vesničky. Pozvolně jsme po loukách stoupali na nejvyšší vrchol v okolí. Přes dolinu Grbaja (vpravo a hluboko pod námi) bylo krásně vidět hřbet Karanfilu. Stále jsme nedokázali pochopit, jak může být každá strana nad dolinou Grbaja tak rozdílná. Opravdu moc krásné. Cestou jsme pak potkali stádo koz, nějak podezřele plachých. Možná na nás viděli, že již máme hlad.

A oběd to byl slavnostní. Na vrcholu Volušnice. (Chvilku jsme se tedy museli přemlouvat, že až tam:). Ondra ráno koupil v salaši nedaleko od stanu, jak jsme hned zjistili - vynikající sýr. Takže černohorský bílý chléb s výborným sýrem ze salaše a vodou přímo z pramene. Svačili jsme hned vedle zákopů (respektive výstižněji okopu ležícího střelce). Přes hřeben totiž vede hranice s Albánií…  Po obědě, chvíli opalování (bylo krásně a vedro) a relaxování jsme po hřebenu pokračovali dále, již dolů. Značku jsme ztratili již dlouho předtím, takže jsme šli cestou necestou. Kolem vodopádu jsme si pak dali s chutí lesní jahůdky. A co jich bylo. No a už jsme to z luk mířili zpět do lesa, před kterým jsme potkali skupinku z Česka. (První a poslední lidi, kteří jsme potkali za ty 2 dny v horách.) Po stejné cestě lesem jako nahoru jsme došli zpět ke stanu. Sbalili jsme stan, celtu, bordel ze stanu, vzali si po delší době těžké krosny na záda a hurá zpět do muslimského Gusinje. Tak jsme šli asi hodinu pěšky. Chlápek s traktorem zrovna nejel. Ale jeli policajti v roveru. Projeli kolem nás. Zastavili těsně před námi. Jeden otevřel dveře a ptal se kam jdeme. Odpověděli jsme mu a už, že tam jedou, ať si nasedneme. Baťohy jsme hodily dozadu a sami jsme si sedli na druhou řadu sedaček. Pod nohami jsme měli jejich samopaly. Při jízdě se pak zvědavě vyptávali, kde jsme byli, odkud jsme, kam cestujeme… No a přitom nás odvezli až před policejní stanici v Gusinje. Ušetřili jsme tak zase dost času. Na policejní stanici jsme oznámili, že jsme zpět z Prokletije. Čekal jsem, že roztrhají papír sepsaný při naší předchozí návštěvě. Asi ho nemohli najít v té hromadě. Tak si vzali další papír a opět si na něj napsali údaje o nás. Jsem si na to vzpomněl několik dní na to a musel jsem se usmát, jestli nás třeba nezačali hledat:). Po návštěvě stanice jsme si chtěli dát nějakou místní specialitu. Prd. Restauraci jsme nenašli, zato kafe bychom si mohli dát v deseti podnicích. Skončili jsme tak v bufetu. Dal jsem si „pravý černohorský guláš,“ Ivča jakousi bagetu a Ondra telecí maso. Přirozeně jsme ochutnali všichni všechno. Skočili jsme pak ještě dokoupit zásoby a šli jsme stopovat na silnici do Plavu. Rozdělili jsme se opět na „polovinu“ nesoucí stan a „polovinu“ s celtou. Iva se chtěla ke kaňonu Mrtvice dostat stopem a my – když to půjde autobusem. Za chvíli nám s Ondrou zastavil chlápek v eskortu, nasoukali jsme se dovnitř a rozjeli se. Když jsme míjeli o kousek dál Ivu, ptal se, zda ta holka cestuje s námi. My že ano a už brzdil. Takto jsme popojeli do Plavu všichni najednou. Z Plavu jsme už ale Ondra a já valili taxi dodávkou, až do Barane, kam jsme přijeli již za šera. Dle jízdního řádu psaného v cyrilici jsme vyluštili, že našim směrem pojede naštěstí ještě nějaký autobus, za hodinu. To nám ostatně potvrdil jeden zvědavý dědula. S Ondrou jsme se domluvili, že by bodla láhev bílého. Výhodou Černohorců je, že si mohou koupit na co mají chuť skoro pořád. (I když jsem to moc nezkoumal, tak pořád bych netvrdil. Spíš je to typický jižní národ. Po ránu je každý unavený, přes poledne je horko takže fungují večer a v noci - Ondra) Kousínek od autobusového nádraží byla ulička s krámkem vedle krámku. Skočil jsem do prvního a ptal jsem se: „Do you speak english?“ „Nět.“ Já jsem pokračoval: „Sprechen sie deutsch?“ Ženská za pultem, na kterou jsem se zaměřil, jen zavrtěla hlavou a pohledem mi naznačila, ať se obrátím na její kolegyni. Ta srbsko-německy vykoktala, co si přeju. Já odpověděl, že bílé víno. „Wasser?“ Já: „Nein! Weisswein!“ Začala se rozhlížet kolem, její kolegyně také. Naštěstí se jim podařilo nějakou láhev najít (červeného měli spoustu). Z obchodu, s láhví v ruce, jsem odcházel, jako bych právě procestoval půlku světa. Takle si pokecat. :)  -  Autobus opravdu přijel. Nalezli jsme dovnitř  a vyrazili. Ve „velkých“ autobusech se v Montenegru neplatí při nastupování. Až po rozjezdu přijde druhý řidič a zkásne lidi co přistoupili. Jen jsme pevně doufali, že nám v Medzirijece (výchozí obci do kaňonu Mrtvice) zastaví. Venku již byla tma, takže jsme cestou klimbali. Profrčeli jsme Mojkovacem, který jsme již znali a po hlavní silnici pokračovali dál, směrem na Podgoricu a pobřeží. Když už jsme nějakou dobu vyhlíželi Medzirijece a u každého motorestu (dle průvodce) si v duchu říkali: „to už musíme být tady,“  autobus začal brzdit, jenže v místě, kde nebylo široko daleko nic. Když autobus odjel, tak nás napadlo, jestli si z nás neudělali srandu. Byla kolem půlnoci, tak se nám nikam jít hledat civilizaci nechtělo. Kousek od „zastávky“ byla vidět polní cesta, po které jsme se vydali. Po hlavní silnici totiž i takto pozdě v noci jezdily desítky aut. Ale nevypadalo to nijak vesele. Nikde kolem to nevypadalo na vhodné místo pro stan. Dokonce jsme začali zvažovat o stanování přímo na polňačce. Ještě jsme šli o kousek dále. Měli jsme štěstí, narazili jsme na louku, kde jsme s úlevou postavili stan. Poté nám nedalo neochutnat v Berane koupený ryzlink. Pohodááááááá. 

© Mik 200x - 2010 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořte si webové stránky zdarma!Webnode