Hory - cestopisy, fotografie, akce,...

Řeka Mrtvice, cesta zpět

Kaňon řeky Mrtvice

    Ráno nás vzbudilo vedro. Spali jsme mnohem níže než noci předtím. Následoval tradiční proces vyházení všech věcí ze stanu, balení stanu, snídaně a zabalení. Při tom jsme najednou viděli na nedalekém mostu Ivu s nějakým típkem. Ondra za nimi vyběhl. Jak jsme se po chvíli od Ivy dozvěděli, spala asi dva kilometry dále k pobřeží, poblíž nějakého stánku s občerstvením. Ten chlápek jí šel ukázat cestu k Mrtvici v obci Medzirijece. Tak jsme opět všichni tři vyrazili na jednodenní ( :-) výlet kaňonem Mrtvice. V průvodcích se psalo o motelu u hlavní silnice, od kterého dolů je výchozí bod do kaňonu. Jenže motel již nějakou dobu není motelem a cedulku upozorňující na odbočku ke kaňonu by přehlédl i kolem jedoucí cyklista. Ale byla tam! Na Černou Horu úspěch! Sešli jsme kousek od hlavní silnice k informační desce, kde byly uvedeny základní informace o kaňonu.

Ondra zde zanechal vzkaz pro jednu kočku (lásku), která měla tímto místem procházet přibližně měsíc po nás(nutno poznamenat že ještě další vzkaz byl ve vrcholové knize na Bobotově Kuku. Vrcholovou knihu stihli za ten měsíc vyměnit a tento vzkaz, i když byl opatřen kamenem proti povětrnostním nepřízním a vzkazem ve třech jazycích ať ho případný náhodný nálezce nechá tam kde je, tak se stejně ztratil). Vyrazili jsme. Značení bylo nové, prima. Voda v Mrtvici má úžasnou barvu. Což jsme už po chvíli museli fotit. Chvílemi jsme šli po úzké pěšině, chvíli pro polní cestě. Kaňon se zužoval. Všude řvaly cikády.  Za asi hodinu a půl cesty jsme viděli starý vodní „mlýnek“ nebo co to bylo, veliké sídlo nějakého chudáka naproti přes řeku, něco málo domorodců,… Najednou jsme však došli po značené cestě k vrátkům na dvůr u jednoho baráku. Přišlo nám to divné, cesta přes dvorek pokračovala dále, ale raději ´sme se začali vracet. Jen kousek, vyptali jsme se nedaleko pracujících chlápků, kam turistická značka pokračuje. Jeden z nich šel s námi, otevřel branku a ať pokračujem v klidu dál, že to má kvůli slepicích či co (jo jo, slepice za to mohly). Taky jsme si u něj doplnili zásoby vody. Nedlouho na to jsme došli na rozcestí.
    U něj jsme se rozhodli pokračovat v cestě kaňonem dále (Upřímně řečeno – nechtělo se mi, ale dobře, že jim dvěma ano.) Doposud byl kaňon docela široký a o nejkrásnějších jeho místech, o kterých jsme četli v cestopisech a průvodcích, zatím ani památky, asi jsou ještě daleko. Taky jsme museli sejít kousínek od tohoto rozcestí k můstku přes řeku - fotit a fotit.

U rozcestí jsme se také naobědvali (co baťoch dal) a vyrazili na cca pětihodinovou túru směr obec Velje Duboko. Kaňon se postupně zužoval a zužoval. Vegetace kolem byla čím dál tím více hustší. Všude kolem skákali desítky kobylek. A na úzké cestě byly také pavučiny s hnusně velkými křižáky. Proto šla Iva první :) . Místy bylo proklesťování se mezi křovím a  větvemi otravné. Možná že i protože kaňonem musela projít nějaká vichříce či co, která zde zanechala desítky popadaných či vyvrácených stromů. Postup kaňonem dále byl dost pomalý. Měli jsme toho dost. Nejednou jsme se v takovýchto místech „zasekli“ baťohem, nebo se mi např. povedlo si při přelézání popadaných větví trošku rozseknout nohu. Navíc bylo pořádné vedro a rychle nám docházela voda. Fuška. Dobře se nám ale prošlo místem zvaným Danilov put. Cesta vystřílená kdysi dávno ve skále vojáky v čele s generálem Danilovem. Byla vystřílena v místech, kde by nešlo jakkoliv projít kolem řeky hluboce zařízlé ve skalách. Ještě výše proti proudu řeky Mrtvice přicházíme do míst, kde řeka chvíli teče a chvíli ne. Lépe řečeno chvíli teče na povrchu a místy v podzemí. To už se ale konečně blíží konec kaňonu, který se najednou docela rychle rozšiřuje. Měli jsme toho tak akorát. A já měl navíc chuť jak sviňa na pivo. Ale jak se hodně rychle ukázalo, obec Velje Duboko je malinká. Tak jsem si musel nechat chuť zajít. Na okraji vesnice jsme nechali baťohy a Ivu a s Ondrou jsme vyrazili do vsi, hledat pramen vody. Měli jsme štěstí. Narazili jsme na stařičkého pána, který hned jak nás uviděl, se začal usmívat a vyptávat odkud jsme, copak hledáme,… A jako Češi jsme to u něj (opět) „vyhráli.“ Nejenže nám ze svého domku donesl láhev plnou vody, ale doporučil nám nedalekou budovu bývalé školy, ať tam přenocujeme. Což byla vítaná změna. Tak jsme si přenesli baťohy a spolu s Ivou se uvelebili v jedné třídě budovy školy. Žádný luxus, škola nebyla již dlouho využívaná  – dřevěná podlaha, profukující okna, kamna udělaná ze sudu (ty ´sme nepotřebovali), ale konečně střecha nad hlavou! K večeři byla bramborová kaše s kousky herkulesu. Mňamka. Pak udělal Ondra super silný Pu-Erh, až se mi zatočila hlava. Iva si spokojeně četla více jak týden staré české noviny, které jsme až sem tahali s sebou. Ondra usnul chvíli po večeři. Měl v plánu vstát ráno dříve (ostatně jako snad vždy) a vydat se kolem řeky Mrtvice k jejímu pramenu, několik kilometrů nad vsí, kde jsme nocovali. No a Iva a já jsme šli spát jen o něco déle. Byl to náročný den.

    Druhý den ráno bylo vše jinak. Ráno jsme velmi ocenili, že jsme mohli spát ve škole. Vzbudil nás silný déšť. Ondra tak vzdal svůj plán udělat si výlet k pramenu Mrtvice. Polehávali jsme a spoléhali na to, že déšť brzy skončí. Naštěstí ano. Ještě než jsme vyšli, tak se Iva a Ondra vyřádili při focení brouka, který vylezl někde z dřevěné podlahy. Již od předchozího dne nám bylo ale jasné, že nás čeká už jen cesta k moři. Před odjezdem do Černé Hory naplánované pohoří Komovi nebo Skadarské jezero hold nestihneme. A k moři musíme, za odměnu! Sbaleno jsme měli co-by-dup. Jít zpět k hlavní silnici kaňonem se nám nechtělo, tak jsme šli po cestě nad kaňonem. Nám na cestu krásně svítilo slunce, zatímco kaňon vpravo od nás byl ještě zalitý mlhou. Kolem poledne jsme po cestě přicházeli ke skupině dělníků. Zrovna jedli. Když jsme procházeli kolem nich, zastavili nás. Během chvíle jsme byli obklopeni ze všech stran. Strach jsme neměli, všichni se usmívali. Začali nám naznačovat ať si sundáme bágly. Vyptávali se odkuď jsme a kam jdeme. A že prý bez piva neprojdeme. Tak nám bylo jasné, že se zde zdržíme, rádi. Během chvilinky jsme každý dostali do ruky lahváče a do druhé chleba a maso. Když ale přišla ženská s dalším tácem jídla a já jí oponoval, že mám plné ruce: „Pivo dole!“ Nedalo se odmítnout. Jehněčí maso, pršut, několik druhů sýru, okurky,… Jak jsme se postupně dozvěděli, dělnící zrovna slavili dokončení rekonstrukce cesty. Nebyli tu jen dělnící, ale i několik lidí v sáčku (a zapadlá A8 v bahně) a také nějaký novinář. Ten po nás chtěl jména a města, odkuď jsme, že to prý druhý den bude v novinách! (Asi jako zahraniční hosté při dokončení stavby… :). Při rozhovoru s dělníky se hlavně ze mě snažil páčit rozumy asi šestiletý klučina. Byl děsně zvědavý. Ondráš a Iva se velmi dobře bavili, když jsem klečel a snažil se tomu klukovi alespoň něco rozumět. A on pořád, jestli doma máme psa, ovci, krávu… A já že psa máme, říkal jsem jak se jmenuje. Ale že nemáme doma ovce, nebo krávy, to nedokázal pochopit. No a když se zeptal, zda mám doma medvěda, tak to jsem ho nedokázal pochopit já :). Byl čas jít, byli jsme pěkně nadláblí, vykecaní a měli jsme před sebou ještě velký kus cesty k moři. Pořádně jsme se rozloučili. Dost nás mrzelo, že nemáme co nabídnout (něco českého), protože to, jak nás pohostili, bylo fantastické. Moc pěkný zážitek. 
    Po cestě jsme šli k hlavní silnici na Podgoricu ještě několik hodin. Pořád jsme si povídali o tom krásném zážitku. A já přemýšlel, nepořídím-li si domů medvěda. U hlavní silnice následovalo tradiční rozdělení. Iva chtěla stopovat, já s Ondrou jsme upřednostňovali taxi-busy. Nejdříve jsme se také snažili stopovat. Po cestě jezdilo spousta aut, ale většina byla dle espézetek z ciziny. Po chvíli nám zastavil taxi-bus. Řidič nejdříve, že chce 5 Euro za každého, tak jsme mu hned řekli že ne a rázem slevil na polovinu. A už jsme frčeli. Minuli jsme místo, kde jsme na den předtím stanovali. Cesta pokračovala občas tunelem, občas přes most, kolem řeky Morači. Pěkné. V Podgorici jsme byli asi za hodinu. Na autobusovém nádraží jsme se dozvěděli, že ten den už nic do Baru nejede, divné. Šli jsme tak na vlakové nádraží, kde už čekal vlak. Podobný našemu panťáku. Cesta netrvala dlouho a vedla krásnou krajinou. Kolem Podgorice se rozkládají rozsáhlé vinice. Poté jsme projížděli kolem Skadarského jezera, skrz cca 9km dlouhý tunel a už jsme byli na pobřeží. Vlakem se takto jezdí spousta lidí z hlavního města vykoupat do moře. Kdyby toto šlo u nás. Hoďku k moři a hoďku zpátky…


    A je tu Bar! Ten jsme si vybrali kvůli tomu, že odsud můžeme jet až domů vlakem. Měli jsme na koupání v moři jen jeden celý den. Jistě by bylo lepší koupání kolem sv. Štefana, Budvy či Cetinje, ale na to prostě nebyl čas. Po vystoupení z vlaku jsme se začali ptát lidí po cestě, nevědí-li, kde ja v Baru kemp. Každý odpovídal úplně jinak. V mapě byl zakreslen jeden, asi 15 km od města, což se nám nechtělo jít. Na autobusovém nádraží se nám začal vnucovat taxikář, že nás odveze do nějakého kempu. Jeho nabídka ale byla nekřesťansky drahá, tak jsme odmítli. Pokračovali jsme dále do centra a hledali informace. Na pláži u přístavu jsme je našli. Prý musíme jít ještě několik kilometrů po pláži na sever a tam to uvidíme. No supr. Těšili jsme se, až konečně odložíme ty těžké baťohy (na které na nás nechápajíc koukali snad všichni kolemjdoucí). Místo, které popsala Ondrovi pracovnice IC jsme přeci jen po nějaké době našli, ale jaké bylo naše zděšení! Hnus! Bylo to přibližně 100 metrů od moře, přímo u promenády se spoustou stánků. Problém byl v tom, že to byl kemp živelný, neoplocený, uprostřed skládky a u hajzlíků. Hrozný smrad. A jak jsme tím procházeli, i ti lidé zde působili spíše jak´ bezdomovci… Tak tohle nééééé! Nebylo třeba ani promluvit a šli jsme s Ondrou odsud pryč. Přešli jsme silnici a hledali v přilehlé čtvrti pokoj. Chvilku jsme se tak potulovali. U cedulek „sobe“ byl většinou uveden telefon a to by ten telefonát vyšel dráže než pak pokoj. Došli jsme k baráku před kterým seděli čtyři babči. Zeptali jsme se, nevědí-li, nenabízí-li zde někdo pokoj. Nejdříve všechny, že ne. Pak se jedna otočila a ať chvilku počkáme. Něco ještě řekla ostatním a už ať jdeme za ní. Po cestě nám říkala, že hlídá dům jejím příbuzným, kteří jeli na dovolenou k Bělehradu. Domluvili jsme si 2 noci, 5 Euro za noc, krásná cena. Jen jsme jí nedokázali vysvětlit, že jsme celkem 3, ale že nevíme, bude-li Iva spát s námi, že by to kdyžtak doplatila zvlášť. S tím nám pomohl ale chlápek vedle z pokoje, který uměl dobře anglicky. (Zase jiný příbuzný té ženy, který přijel s rodinou naopak z Bělehradu na dovolenou k moři.) Taky nám překazil naše těšení na sprchu, že tu teče voda většinou jen v noci, že se tento problém s nedostatkem vody opakuje již více let. Smskami jsme se dohodli s Ivou, která konečně dojela do Baru, že za ní dojdeme na pláž a skočíme někam na večeři. Již pěkně na lehko, jen v tričku a kraťasech, konečně bez baťohů, jsme vyrazili k pláži. Po chvíli jsme se s Ivou sešli a začali jsme hledat restauraci. Netrvalo dlouho a už jsme v jedné, na promenádě u pláže, seděli. Obvyklá černohorská nabídka: pleskavica, vješavica, čivapi, guláš, saláty. Žádná velká nabídka. Přišlo mi to všechno stejné, akorát to mleté maso mělo na talíři jiný tvar. K tomu pivko, bodlo. Ale neměli naše oblíbené Nikšičko.

Po véče šla Iva spát, platit za pokoj se jí nechtělo, tak šla přenocovat do nedalekého lesíka. (Další den nám pak vyprávěla, jak tam svojí přítomností vyrušovala páry při ... :-). My dva jsme však na spaní neměli ani pomyšlení a pokračovali jsme v hospůdce vedle (promítali pohádku pro děti, tam jsme nemohli chybět), pak v další se živou hudbou,… Skončili jsme po druhé v noci, a to ještě Ondra (to prostě musím prásknout!) v naší zapadlé čtvrti koupil plechovky piva. No prostě mají otevřeno pořád! :-)
    Jak nám bylo následující den není třeba rozebírat. Ráno nás vzbudila silná bouřka, vzpomněl jsem si na Ivu, jak se někde choulí ke stromu. Převalil jsem se na druhý bok a spal dál… Úkol na tento den byl jediný – dojít na nádraží a zakoupit na další den místenky. Vlaky z Baru do Bělehradu totiž bývají plné. Nedá se říci, že jsme šli, spíše jsme se plížili přes celé město na nádraží. Také nelze řicí, že jsme vyrazili ráno, spíše před ještě dopoledne. Ale už bylo krásně, vedro. Po cestě, v centru města, futuristické budově alá ufo (nelíbila se nám nikomu, prý „moderní“ Bar) jsme si koupili něco k jídlu a hlavně k pití – jogurtové nápoje. Tak nám bylo ještě hůř. V jedné ruce jsem pak táhl ledový čaj a přemýšlel, kam ho vyhodím. Po chvíli nás zastavili dvě děcka a na mě, zda bych jim dal napít. Dal jsem jim celou láhev, byl jsem rád, že jsem se jí zbavil. No a na druhou stranu, když jsem viděl ty děcka, po nich už bych se z té láhve nenapil… Za chvíli jsme byli na nádraží. Vystáli jsme frontu a Ondra se směle jal vysvětlování, že chceme místenky na zítřek na vlak v… Ženská za okýnkem ale pořád kroutila hlavou a krčila rameny. Co chce? Nejdříve jsme nechápali, ale když na nás otočila monitor a vykoukla na nás velká nula, došlo nám to. Shit.
    No co, při nejhořšim budeme sedět v uličce. Prošli jsme centrem zpět na pláž, kde jsme se vyplacatili mezi stovky lidí a šli blbnout do vody, již i s Ivou. Po asi dvou hodinách jsem je zahnal o kouskek dál, z přímého slunce pod krásné borovice lemující pláž. Jinak bych se uškvařil. Občas jsme si odskočili na promenádu koupit nějakou tu dobrotu (pizzu, malinké obalované rybičky namísto chipsů, nebo hambáč z burgerové samoobsluhy – dej si do něj na co máš chuť,…). Ale koupit něco pěkného domů byl nadlidský úkol. Všude samí kýč. Hnus. Šeredné pohledy, sádrové škeble, plastové kraviny pro děcka, cigarety. No nic, suvenýry nebudou. V podvečer jsme šli do centra Baru, když už jsme u toho moře, že si dáme nějakou rybí specialitu. Jaké bylo naše překvapení, že v tomto městě žádná rybí restaurace není. A to jsme se ptali mnoha lidí. Tak jsme chvíli bloudili a zapadli pak do pěkně vypadající restaurace. Ovšem jídelní lístek byl opět velmi stručný – pleskavica, vješavica, různé klobásy, čivapi, koleno a jakýsi guláš. Jinam už se ale nechtělo, tak jsme se najedli tady. Jídlo dobré. Popřát dobrou chuť nám přišel sám šéf tohoto podniku, že prý Česko zná, jak jsme spokojení atd. Obcházel takto postupně všechny hosty. Prima. Příjemně najedení jsme se vraceli zpět na pláž, čekal nás poslední večer v Montenegru. Ivě se již nikam nechtělo, šla do svého lesíka. A my jsme s Ondrou šli na pláž, tentokráte degustovat černohorské bílé víno Krstač.

Cesta zpět

A je to tu, bohužel. Ráno jsme vstali mnohem dříve než den předtím a šli koupit něco dobrého na cestu zpět. Jelikož sbírám láhve od piva, tři jsem si dal do košíku. Chlápek u pokladny se ze mě (asi, nerozuměl jsem mu) snažil dostat, jestli ty vratné láhve donesu zpět. Tak jsem mu začal vysvětlovat, že je sbírám, že si je odvážím do České republiky. A on, že to je pěkné, že mi je nebude účtovat. A už jsme šli na nádraží, Iva nás šla vyprovodit. Asi se šla přesvědčit, že opravdu jedeme pryč :-) . Ve vlaku jsme byli dlouho předem a doufali jsme, že na námi obsazená místa nemá nikdo místenku. Povedlo se. Vlak ale nakonec ani nebyl tak narvaný, jak jsme si po příhodě z předcházejícího dne mysleli. Vyjeli jsme v deset dopoledne. Bez přestupů jsme jeli až do Bělehradu. Nejdříve jsem si říkal, že budu počítat tunely, ale naštěstí jsem to nedělal, je jich několik desítek. Do tolika počítat neumím. :) Cesta zpět už nebyla tak veselá jak cesta tam. Ubíhala velmi pomalu. Chvíli jsme kecali, chvíli hráli piškvorky (zase jsem to projel), ale většinou pochrupovali. V podvečer jsme byli v Bělehradu. Měli jsme několik hodin času a tak jsme se šli podívat směrem k centru. Všude bylo už ale zavřeno a ani nás nic jinak nezaujalo, tak jsme šli zpět. V nádražní restauraci jsme si zjistili, je-li možné platit v eurech a dali jsme za poslední drobné pivko. Z Bělehradu jsme jeli nočním vlakem do Budapešti. Lůžka nám nabídli dost draze, tak jsme si řekli, že se vyspíme v kupéčku. Jenže vlak měl jen tři vagóny a byl úplně narvaný! Jsme si ale naštěstí sedli. Spaní to bylo nic moc. Do Budapešti jsme dorazili brzy ráno, ale EC do Čech nám jelo za chvilku. To byl vlak na úrovni. Někdy po cestě zpět jsme se s Ondrou bavili, jak asi dlouho nám vydrží taková ta pohodová nálada, kterou jsme se v Černé Hoře nakazili. A mě vydržela jen na hranice mezi Maďarskem a Slovenskem. Slovenský průvodčí chtěl doplatit nemalý příplatek za (jak jsem to pak nazval) vyhlídkovou jízdu po jižním Slovensku. Vlak jel totiž mezi Budapeští a Bratislavou úplně jinudy než po cestě tam. Slovensko jsme (za ty prachy! :) profrčeli za chvilinku. A hurá, zpět doma. No doma, z Břeclavi se to EC šinulo přes Brno a Vysočinu do Kolína, kde jsme se rozloučili ještě pěkných pár hodin! Ondra EC pokračoval do Prahy a já přestoupil a jel rychlíkem do Hradce Králové.

Suma sumárum

Z Černé Hory jsme měli vynikající dojem. Na čem se určitě shodneme, že Prokletije je něco neopakovatelného. Překrásné pohoří. Durmitor byl také velmi pěkný. Za shlédnutí jistě stojí i kaňon Mrtvice a kaňon Tary by byl asi lepší z raftu, než z vyhlídky Čurovac, odkud ale nebyl také špatný. V průvodcích doporučují obzvláště pro Černou Horu auto. Ani si to nemyslím, právě díky stopování a ježdění místní dopravou (především taxi-busy) jsme poznali spoustu místních lidí. A Černohorci jsou úžasní lidé. Vřelí, ochotní, upřímní, veselí. Údajně se o nich říká, že umějí jen bojovat a modlit se. Blbost. Nečekejte také, že tam uvidíte někoho stresovat. Prostě pohoda, klid. Nakonec jsme si nenechali zkazit dojem z Montenegra ani u moře, z čehož jsme měli trochu obavy. Nestihli jsem sice zdaleka vše co jsme měli v plánu, ale ani nám to nějak nevadilo. To co jsme zažili, stálo opravdu za to!

Mik

Fotogalerie: Mrtvice, cesta zpět

© Mik 200x - 2010 Všechna práva vyhrazena.

Tvorba www stránek zdarmaWebnode