Hory - cestopisy, fotografie, akce,...

Jak to začalo, cesta, BudapeŠŤ, příjezd do montenegra

Jak to začalo
   
Přibližně v polovině května jsem si dal inzerát na lide.cz, že sháním spolucestovatele do Černé Hory. Netrvalo dlouho a ozval se Ondra, že dal podobný inzerát o asi týden dříve. Ještě se mi ozvala jedna holčina, ale ta nakonec jela s cestovkou v srpnu. Ondrovi se ozvalo několik lidí , ale nakonec jsme se dohodli jen s Ivou.

    Postupem času jsme se dohodli na přibližné trase (měli jsme opravdu velké oči :) – chtěli jsme prolézt čtyři pohoří, dva kaňony a vykoupat se v moři), způsobu cestování tam a zpět, na nákupu potravin, termínu expedice a detailech jako např. kdo vezme vařič a stan (Ondra, resp. Ondra, má velkej bágl:) a dal jsem potisknout expediční trička. 

Odjezd, cesta

    13. 7. večer to konečně přišlo – odjezd! Sešli jsme se před jedenáctou večerní v Praze na Hlavním nádraží. Odjížděli jsme do Budapešti (Keleti) rychlíkem Pannonia v 23:23. Na nádraží nás překvapilo to, že tu bylo spousta Japonců (kam asi jeli rychlíkem končícím v Rumunsku?) a o trochu méně pak Italové ve vedlejším kupéčku, o kterých věděl dlouho do noci celý vagón. To nám ale zase tak nevadilo. Ondra vzal prozíravě několik plechovek géčka.

O zábavu tak bylo postaráno. V noci občas pršelo, což bylo na dlouhou dobu poslední špatné počasí, které jsme zažili. Někde u Brna už Ondra zařezával a já čučel z okna s takovým tím pocitem, že se po dlouhé době čekání konečně řítíme někam a vlastně ani pořádně nevíme kam… Nepočítám několik přečtených cestopisů a průvodců. Realita vždy překvapí.

"Audentes fortuna uivat". Vergilius - Štěstí přeje odvážným


    Již za svítání jsme překročili česko-slovenské hranice a přes Bratislavu frčeli do Budapešti, kam jsme dorazili kolem osmé ranní. Vlak do Bělehradu nám jel za pět hodin, tak ´sme neváhali, dali zavazadla do úschovny a šli si prohlédnout Budapešť. Šli jsme od nádraží Keleti po ulici Rákocziho k Dunaji, po známém a krásném mostu Széchenyi na hrad, Rybářovu baštu a zpět na nádraží kolem katedrály sv. Štefana. Centrum Budapešti se nám velmi líbilo. Před odjezdem vlaku na Bělehrad jsme měli (po návratu na nádraží) ještě asi hodinu, tak jsme si šli sednout do čekárny. Po této zkušenosti již nic nemám proti Hlavnímu nádraží v Praze. V čekárně totiž lezli po podlaze šváby, mezi čekajícími poletovali holuby a nad hlavou jsme měli pěkně posr. síť (asi právě proti těmto holubům). Aby toho nebylo málo, mezi tím vším a desítkami cestujících chodil neurotický dědek v uniformě – Ondru nenechal spát, plašil holuby a z chutí šlapal na šváby. (Snad jediné pěkné bylo v čekárně to, že tam ve stánku prodávali plechovky Budvaru. :) Před odjezdem vlaku jsme koupili nějaké to pití, bylo děsné vedro. Překvapilo nás (a pobavilo) hlášení o vlacích na nádraží. Bylo jen v maďarštině, jediné co bylo rozumět bylo „IC“ a „EC.“ Ale jaké, odkud a kam,…? Nutno v tomto směru pochválit ČD, které hlásí každý mezinárodní vlak ve více jazycích. Ve vlaku si k nám do kupé sedl nějaký bezdomovec, naštěstí jen na chvíli, smrad by se dal v tu chvíli krájet. Asi si všiml, jak se začínáme pomalu dusit – zasmál se a odešel. To jsme si vyzkoušeli, jak na nás budou po několika dnech v horách nahlížet kolemjdoucí :). Cesta do Bělehradu byla nudná, všude samá rovina, nic pro nás. Chvíli jsme koukali z okna, pak chvíli podřimovali, chvíli hráli prší (´sem prohrál co se dalo)… Nudááááááá. Vlak navíc nabíral zpoždění. Zajímavý byl snad jen most v srbském Novém Sadu – před průjezdem vlaku spadnou závory, koleje vedou prostředkem vozovky, vlak přejede a auta zas´ mohou jet. Při příjezdu do Bělehradu nás překvapilo nemalé stanové město (slum) nedaleko kolejí. To že jsme v Bělěhradu, jsme typovali, nikde žádný nápis s názvem stanice, a když už nějaký nápis, tak v cyrilici. Ihned po zjištění, že jsme tam, kde jsme chtěli být, jsme šli ověřit odjezd našeho dalšího vlaku, směr Podgorica (Bar). U průvodčích jsme si zakoupili místa na lehátkách (jedno za 5 EUR) a šli se nastěhovat do kupéčka. Ještě, že tak. Do odjezdu vlaku zbývala asi hodina a postupně přicházeli a ulehali další a další lidi a byl u toho pěkný chaos. (Jak by řekla Iva: „Bylo to hustý.“) Nikomu se nás nakonec nepodařilo z naších lehátek vystrnadit. K chuti taky přišel poslední řízek. Vše cenné jsme ještě před spaním preventivně pořádně připevnili. Ty lůžka „bodly,“ druhou noc v sedě, to by bylo nic moc. Jen jsme pořádně nevěděli v kolik máme vstávat, nikdo (včetně průvodčích) nám nebyl schopen říci, v kolik budeme v Podgorici… Čas jsme si nakonec nějak spočítali sami. Ještě před spaním jsme museli průvodčímu předat naše jízdenky, na což jsem docela divně koukal.


Přijezd do Montenegra

    Vstávali jsme v půl páté ranní. A hned první vykouknutí skrz okno vlaku stálo za to. Oproti nudné rovině mezi Maďarském a Srbskem to byla paráda - všude kolem hory. Železnice z Bělehradu do Baru, po které jsme jeli, překonává několik pohoří skrz spoustu tunelů a přes mnoho mostů - a údajně patří k nejhezčím v celé Evropě. Začal jsem se přiblble culit, jak´ kdybych byl zamilovaný, prostě nádherná krajina! Trochu jinak nás pobavilo, když jsme si chtěli dát v jídelním voze ke snídani čaj. Prošli jsme již odemknutými dveřmi do jídelňáku (na noc byly veškeré dveře omotané řetězy se zámky.) Jídelní vůz byl s našimi nesrovnatelný, hnusný, prázdný a vzpomínám-li dobře, i zahulený. Nabídnuto nám bylo pouze kafe a nebo bylo na výběr z asi 6ti druhů tvrdého alkoholu. Tak prd. Vrátili jsme se k našemu kupéčku, kde ostatní ještě zařezávali. Za chvíli nám vrátil srbský průvodčí jízdenky, pasy nám zkontrolovali černohorští policisté a pak přišel černohorský průvodčí. Ptal se odakle ´sme. Tak jsme mu odpověděli, že češi, načež nás začal plácat po ramenou a neustále, nadšeně a rozhodně ne potichu opakoval: „Češi, češi, češi,…!“ Netušíme doteďka, co mu udělalo takovou radost. Nám to však radost udělalo. Takové přivítání do Černé Hory? Co víc si přát!

    Do Podgorici, do hlavního města Černé Hory, jsme dorazili až kolem šesté ráno. Vlaky na zmiňované trati mívají i několikahodinové zpoždění celkem běžně. Původně jsme měli přestoupit a vlakem pokračovat do Nikšiče (o jedné tekutině z Nikšiče bude ještě řeč :), ale na informacích jsme zjistili, že vlaky tam již nejezdí. Tak jsme přešli na autobusové nádraží, které je hned vedle vlakového. Okamžitě se nás ujal jeden taxikář. Po chvíli konečně pochopil, že jedeme ještě docela daleko a tak nám ukázal, kde si můžeme koupit lístky a zda ještě jinak nepotřebujeme pomoci. Zakoupili jsme si lístky, prošli jakýmsi turniketem, kde nám je zkontrolovali a nasedli jsme do autobusu. Mezi Podgoricou a Nikšičem jich pendluje neuvěřitelně mnoho. Cesta do Nikšiče trvala přibližně hodinu. Na nádraží jsme se konečně dočkali čaje (nic extra, děsně sladký) a čekali jsme na spoj do Žabljaku. Okolí nádraží vypadalo již jako úplně jiný svět než známe z ČR. Na autech (předních kapotách; mimo jiné starších škodovek 120) se zde prodávají pašované cigarety (v Černé Hoře mnohem levnější než u nás). Chtěl jsem si odskočit, tak jsem navštívil místní WC na nádraží. Bába, která seděla před vchodem po mě chtěla 30 centů – to by nevadilo, ale když jsem viděl, do jakého humusu bych měl vkročit, tak jsem rychle zmizel. Ani na malou bych se tam neodvážil. (Odpornější WC jsem ještě neviděl, bohužel jsem to nevyfotil:). No a tak jsem šel do protější restaurace, dal si za euro plechovku džusu a v rámci toho…:) A ještě mi rosvítili v chodbičce. Když jsem se pak vracel do čekárny, tak se mě nějaký místní chlap se smíchem zeptal - co WC? Po nějaké době čekání přijel taxi-bus (dodávka) jedoucí dále do Žabljaku. Nasoukali jsme se dovnitř s dalšimi lidmi a cestovali kolem dvou hodin po úzkých klikatících se silničkách až do městečka Žabljak (ve výšce 1456 mnm!), výchozího to místa do pohoří Durmitor.

Fotogalerie: Jak to začalo, cesta

© Mik 200x - 2010 Všechna práva vyhrazena.

Tvorba www stránek zdarmaWebnode