Hory - cestopisy, fotografie, akce,...

Durmitor, řeka Tara

    Hned po příjezdu jsem se seznámil s Ivou (do té doby jsem se s ní neviděl), která na nás již čekala. Dokoupili jsme v místním pěkném supermarketu zásoby, Ondra s Ivou zakoupili mapu (mapa nic moc, ale o tom bude ještě psáno) a vydali jsme se k Černému jezeru. Poblíž něj (po cestě ze Žabljaku) je již několik kempů (turistů zde každoročně přibývá). Dále jsme prošli kolem tabule s fotkou Durmitoru a vše říkajícím nápisem: „Enjoy The Nature.“ U Černého jezera jsme posvačili, nafotili první fotky s pohořím, pokecali s dvěmi Češkami, které k nám na chvíli přišli a vyrazili jsme do kopců. Stoupali jsme k salaším Lokvice. Celou cestu až do Žabljaku jsme na naše bágly (ve vlaku, autobusu) jen tak nedůvěřivě koukali, ale teď jsme je měli na zádech, no a to bylo jiné kafe. K Lokvici jsme vyšli docela rychle. Okolí salaší bylo překrásné. Na místě jsme doplnili zásoby vody. V Durmitoru jsou prameny značeny výborně. Omrkli jsme a nafotili okolí a pokračovali výše, dále, ale rozhodně ne rychleji směrem k Ledové jeskyni. Po 35 hodinách ve vlaku, dalších 3 hodinách v autobusech – žádný med. Ale my nejsme žádný masňáci, anebo (záleži na pohledu) jsme trochu prdlý, takhle se „ničit“ při dovolené. Ledová jeskyně je zde ve výšce přibližně 2100 metrů. Měli jsme načteno několik cestopisů (za ně velké díky), takže jsme věděli, že nás čeká při sestupu dolů trocha adrenalinu. A taky že ano, dolů do jeskyně se jde pěkně z kopce, po zmrzlém sněhu, naštěstí tam jsou trošku vyšlapané schody. Batohy jsme nechali nahoře a pomalinku jsme sešli dolů. Sjet po zadnici až do kaluží kolem ledových krápníků se nám nikomu naštěstí nepodařilo. Uvnitř to vypadalo opravdu pěkně, spousta krápníků na stěnách i uprostřed a pěkná zima. Všichni tři jsme tam fotili zběsile jak Japonci v Práglu:). Cesta nahoru byla již snadnější. Nahoře před jeskyní nám již bylo jasné, že moc daleko tento den již nedojdeme, měli jsme toho dost. Sešli jsme trochu níže a při pokračování po značce jsme začali hledat místo na stan. To se ale začalo zdát jako něco nemožného. Vyhlásil jsem soutěž o müsli tyčinku tomu, kdo ten flek najde. No a kdo to vyhrál? Výjimečně já:). Ale že to dalo práce. Kolem nás byly sice louky (krásně rozkvetlé), ale rovný flek pro stan žádný. Ustlali jsme si pěkně na štěrku u zbytku sněhu. Iva je asi trošku větší odvážlivec než my s Ondrou a tak si připravila lóže pod širákem. K večeři jsme si dali těstoviny s rajskou omajdou. To by jste koukali, jak jsme se předháněli, kdo bude vařit (rozuměj – kdo bude mít alespoň o trochu lehčí krosnu). Netrvalo dlouho a spali jsme jak zabitý.

    Další den ráno jsme se zabalili a vyrazili směr Bezimeni vrch a hlavně Bobotuv Kuk (nejvyšší hora pohoří, 2522 mnm). Nejdříve jsme šli mírně zvlněnou krajinou a ze všech stran se k nám tyčili stěny hor. Nechali jsme se vést značkou a začli jsme šplhat nejdříve přes sněhové pole a následně přes štěrkové (jinak než po čtyřech to pořádně nešlo přelézt). Stoupání bylo prudší a prudší. Následovaly skalnaté úseky. V jednom místě z kterého byl překrásný rozhled jsme si dali pauzu, další jsme dali chvilinku na to, jelikož jsme došli na místo, kde byl nádherný trávník, v té výšce docela překvápko. O nic horší, suprový, byl z tohoto místa výhled na Škrčko jezero, kam jsme měli v úmyslu dojít (z čehož nakonec sešlo, z časových důvodů). Po chvíli kochání se jsme pokračovali v stoupání a ejhle, během chvilinky jsme byli na Bezimenném vrchu. Odtud už byl vidět majestátný vrchol Bobotova Kuku.

Trošku jsme si zabručeli, že jsme nesli batohy až úplně nahoru. No nic, tak zpět dolů,  až k rozcestí. Tedy podle mapy. Ve skutečnosti nebylo, nebo jsme ho nenašli. Zamířili jsme si to tedy směr Boboťák přes střídavě suť a sníh. Opět makačka. Jak jsme později pochopili, rozcestí bylo mnohem níže, tak jsme si alespoň zkrátili cestu. Na značku jsme narazili o kus dále. Následoval však terén tak rozeklaný a stoupání se zdálo natolik prudké (a nebezpečné), že jsme alespoň odložili bágly:) a zkusili pokračovat bez nich. Naštěstí tento divoký úsek nebyl moc dlouhý, pokračovala cesta nahoru dolu, jen občas s výhledy několikset metrů „pod sebe.“ Přibližně po půl hodině jsme dorazili na hlavní cestu vedoucí na Bobotuv Kuk. U odbočky na cestu, po které jsme přišli, nás překvapila přeškrtnutá značka. Bohužel nápis u tohoto byl špatně čitelný. Třeba tam bylo napsáno „jen pro totální cvoky:).“ Po „hlavní“ jsme vyšli až na vrchol. Překvapilo nás tam v jednom (ne zrovna náročném úseku) lano. Na vrcholu jsme si užili klidu jen opravdu chvilinku. Ani jsme si nestihli oddechnout a už se sem řítily davy turistů (Bosňáci ze Sarajeva). Nic pro nás. Snažili jsme se udělat alespoň vrcholové foto a Ondra trpělivě čekal, až se všichni ze Sarajeva zvěční ve vrcholové knize. Dočkal se. Pak jsme se ještě rychle dali společně vyfotit (ale než to někteří … pochopili, než odtáhli o kousek ty své zadnice). Rychle pryč! Jak kdybychom měli alergii na lidi. Každopádně ale pohledy z Kuku stály za to. Sestoupili jsme zpět k rozcestí a po zrušené značce šli k baťohům. Sejít nakonec onen kritický úsek bylo ještě těžší než ho vylézt. Při tomto návratu jsme se rozhodli, že si vezmeme baťohy, vrátíme se pod Bobotuv Kuk a budeme pokračovat dolů směr jezírko Zeleny Vir. Našťěstí se vše podařilo. Ještě jednou, níže, jsme pak potkali naše Bosňáky rozdělené na skupinky, které na sebe různě řvali. Sem si vzpomenul na Krkonoše a Tatry:). Klesání k Zelenemu Viru bylo dost dlouhé a prudké. U jezírka jsme si dali pauzu. Voda (jako všude tady) krásně čistá a taky pěkně studená. Umyl jsem si alespoň nohy, ale Iva do toho vlezla celá. Vzbudilo to obdiv a závist u některých lidí, co posedávali kolem jezírka. Za chvíli už tam plavali také… Od Zeleneho Viru jsme pokračovali opět chvíli do kopce, ale už to byl pohodový terén, proti tomu, co jsme zažili kolem Bezejmenného vrchu a Bobotova Kuku. Netrvalo to dlouho a začali jsme hledat místo pro táboření. V mapě byl zakreslen kousek od cesty někde před námi pramen, tak jsme k němu pokračovali. S výběrem místa nebyl problém. Louky,  pramen u nosu,  po straně od nás se tyčil pěkný hřeben. Nádherné místo. Nevýhodou byl hmyz lítající všude kolem nás (a to ´sme spáchali očistec!). Nenapadlo mě nic lepšího než použít repetent. Chyba! Vřele – nedoporučuji. Iva s Ondrou měli následně klid a já se mohl zbláznit. Ať jsem se pak převlíkal a dělal cokoliv jiného proti, mouchám jsem se líbil. Měli jsme je potom i ve „studentské“ (vzpomínka na VŠ) večeři - tuňákovi s rýží. Když se sešeřilo, daly naštěstí pokoj. Chvilku jsme ještě kecali, dali zdravotního loka (možná více) a šli spát.

    Další den bylo v plánu navrátit se přes salaše Lokvice do Žabljaku a dostat se nad řeku Taru, někam k vyhlídce Čurovac. Že to ale bude tak komplikované, to jsme netušili. Ráno jsme se sbalili a již tradičně začali putování pořádným stoupáním. Po ránu dobré na vzbuzení :). Během chvíle jsme vystoupali do sedla a pak do Žabljaku jen klesání a klesání. (Zlaté lezení nahoru). Chvílemi kolem nás (zdůrazňuji slovo „nás“) létala hejna much. Šli jsme tak nějak rovně za nosem, tato cesta značená nebyla. Ale občas byl kousek vyšlapaný – od ovcí či koz, skrz jejich stádo jsme dole v údolí procházeli. U salaší k nám přišel místní pastevec a zeptal se: „Češi?“ Nevím jak to místní dělají, že nás vždy poznali. Možná sem jiní cizinci moc nejezdí…? Pak se trošku rozpovídal (srbochorvatštině lze porozumět, lze se domluvit) a nakonec nám nabídl sýr, což jsme nemohli odmítnout. Kilo za 5 euro. Kousek pod salašemi jsme si sedli a pustili se do něj. Byl to jakýsi tvarohový sýr, placka, trošku vlhká, měkká, bohužel taková nemastná neslaná. Po sváče jsme klesali dále již lesem, což bylo dobré, protože se přehnala krátká přeháňka (první kapky od odjezdu z ČR!) a na nás ani nekáplo. Došli jsme k Černému jezeru. Ondra s Ivou se domluvili, že do toho vlezou. No a přeci je v tom nenechám! Vlezl jsem tam poslední a byl z toho první, pěkně studená voda. Když jsme se pak na břehu převlékali, opět začalo pršet, ale ne moc. Po příchodu do Žabljaku jsme dokoupili zásoby (pečivo, voda, čoko). Skočili jsme také na poštu poslat pohledy (vybrat pěkný pohled bylo skoro nemožné!) a pak na pivko. Dostali jsme Nikšičko, což je ten nápoj z Nikšiče, který jsem zmiňoval dříve. Velmi nás toto pivko překvapilo, chválíme. Po prvním následovalo druhé a pak ještě třetí, protože začala bouřka, tak abychom nezmokli. Při popíjení jsme vymýšleli, jak se dostaneme ke kaňonu Tary. Každý průvodce měl trošku jinou mapu a radil něco jiného. Přestalo pršet a tak jsme se vydali na cestu. Po docela dlouhé době šmajdání nás míjelo auto a v něm Mišo, kterého Iva poznala, když v Žabljaku čekala několik dní na mě s Ondrou. Ten otočil auto a zastavil u nás. Samozřejmě, bloudili jsme, tak nám radil, kudy dále. Jsme se kus vrátili a opět se zeptali. Zase špatně, tak zase jinam. „No jasně, že´sme si toho nevšimli!“  A tak jsme pokračovali a po hodině chůze se nám to opět nezdálo. Začali jsme stopovat. Zastavil nějaký mladý chlápek, uprostřed silnice. Iva s mapou mu skoro vlezla dovnitř a snažila se z něj dostat potřebné informace. Mezitím přijelo další auto a jelikož nemělo kudy projet, čekalo za tím prvním. Ten chlápek však naznačoval, že jdeme opět! blbě. Odjel. Auto za ním popojelo a zastavilo, vylezl starší chlap, jestli nepotřebujeme pomoci. Na mapě nám ukazoval, že musíme úplně zpátky do Žabljaku a pak (kousek od hospody, kde jsme popíjeli) odbočit. (Toto jsme musel zmínit, umíte si představit, co by se stalo v ČR, kdyby někdo zastavil autem uprostřed, byť místní, silnice… Troubení, fakáče,…) -  To už nám nebylo do srandy. Občas navíc kapalo. Šli jsem po úzké, asfaltované cestě nízkým lesem zpět. Zkoušeli jsme stopovat. A usmálo se na nás štěstí. Zastavil nám dědula s žigulem. V autě nahlas vyhrávala místní hudba, dědula kouřil. Ivu (naštěstí je to holka ukecaná, dokázala vysvětlit kam cestujeme, že jsme bloudili, odkud pocházíme…) jsme nechali sednout dopředu a s Ondrou a našimi maxi bágly na nás jsme seděli poněkud zalomení vzadu. Hlavu vedle reproduktorů…  Jistě znáte reklamu na kitkat:). Děd nás hodil až na začátek Žabljaku, přestože sám cestoval jinam. Po chvilince jsme procházeli inkriminovanou odbočkou. Cedule zde nebyla, to snad ale  nemůžeme v Černé Hoře ani chtít. Hned jsme začali opět stopovat. Začalo pršet více. Již jsem si připravoval plášťěnku a povedlo se nám zastavit starší manželé v audině. Chlap hned věděl kam chceme jet. Bylo to dost daleko (10 km?) a hlavně po cestě bylo několik křižovatek, takže bychom zde možná dále bloudili. Na místo jsme dojeli již za šera. Pořádně jsme jim poděkovali (při rozhovoru z nich vylezlo, že jeli původně jinam). Postavili jsme stan a tentokráte se k nám přistěhovala i Iva, venku bylo dost vlhko a mraky nenaznačovali nic dobrého. Ještě jsme se nadlábli, chvíli jsme koukali na spousty světlušek všude kolem létajících a šli jsme spát. Teda, ale Iva pěkně chrápala!

 

    První naše ranní kroky mířili k vyhlídce na kaňon Tary (kousek od stanu). Bylo jasno, ale kaňon dole pod námi byl krásně zalitý mraky. Pomalu jsme se sbalili (čekali jsme až se mraky rozpustí), bágly schovali v lese a vyrazili směr vrcholek Čurovac (údajně nejhezčí vyhlídka na kaňon). Povedlo se, mraky se rozpustili a z nedalekého Čurovace pak byla krásná vyhlídka. Opět jsme fotili jako divý. Tento den nás čekala dle plánu ještě dlouhá cesta, doufali jsme, že uvidíme ještě most přes Taru a pak se dostaneme až k pohoři Prokletije, na druhé straně Černé Hory. Přestože Černá Hora není velký stát rozlohou, cestování některými částmi zabere dost času… Museli jsme se vrátit zpět k Žabljaku a odtud směr most na Tare a Mojkovac. Docela dlouho jsme šli po svých, ale pak se nám podařilo (ve třech s třemi baťohy jako kráva) stopnout mladý pár jedoucí v malinkém peugeotu 205. Sice jsme vzadu byli jak sardinky, ale jeli jsme. Až do Žabljaku, pohoda. Využili jsme toho, doplnili zásoby a hned pokračovali v putování směrem k mostu přes Taru. Zkoušeli jsme postupně stopovat, ale jelikož zde jezdilo málo aut a hlavně cizinci, dlouho se nedařilo. Pomalu jsme pokračovali a přemýšleli, že se poprvé rozdělíme. Nemuseli jsme. Zastavila nám dodávka se starším chlápkem a jeho syny. Dovezli nás kus a doporučili raft na Taře. Iva dostala dokonce kontakt! Hned jak jsme vylezli z dodávky a začali stopovat, zastavil nám náklaďák. Serpentiny dolu k mostu jsme tak absolvovali na korbě, což bylo opravdu výborné. Náklaďák pokračoval do Mojkovace, ale my trdla jsme chtěli vidět most. Pěkný, velký s parádním okolím. Jenže také před tímto místem cestopisy a průvodci varují. Bermudský trojúhelník.

Nejezdí zde skoro nic, to se nám brzy potvrdilo. Po obhlídnutí mostu jsme se v občerstvení zeptali, jestli pojede dále do Mojkovace nějaký autobus. Prý za chvíli. Jenže starší paní stojící přes silnici zde na autobus čekala již dvě hodiny… Po nějaké době čekání na autobus jsme to vzdali a začali stopovat. Poté jsme se dokonce rozdělili. Iva zkoušela štěstí zvlášť. Je to holka, za chvíli ji vzal náklaďák. – Po třech hodinách marného stopování (skoro nic zde nejezdilo) jsme z foťáků začali mazat fotky mostu:) a nadávat si, že jsme trdla, když nedáme na zkušenosti jiných v cestopisech. Naštěstí kolem sedmé večerní opravdu nějaký taxi-bus přijel, zjistili jsme, jede-li naším směrem a hurá dovnitř. Opět jsme měli štěstí, poslední dvě místa uvnitř dodávky plné Bulharů. Najednou jsme byli plní optimismu, celou cestu do Mojkovace jsme prokecali. Po cestě jsme projížděli částí kaňonu Tary, kde je největší rezervace borovice černé v Evropě. Moc pěkný a také vzácný strom. Do Mojkovace jsme dorazili až kolem deváté večerní. No nic, plán se operativně změní. Dnes spíme někde tady. Dali jsme si hned na autobusáku pivko, smskovali Ivě (je-li také v Mojkovaci, kde sedíme) a zeptali se na kemp, po Durmitoru a Taře to přeci jen chtělo sprchu. Černohorci nejen, že jsou velmi ochotní a hodní lidé, ale občas také ukecaný. Na vše mají odpověď. Šli jsme již i s Ivou, kam nám barman řekl. Na mostě (mnohem menším, ale taky přes Taru) nám Ondra málem propadl chodníkem (popraskané a prohnuté panely). Kemp jsme ale dle popisu nenašli. Tak jsme zatočili na louky (záplavová oblast) uprostřed města a zde jsme to zapíchli. Sprcha nebude. Následovalo vaření za měsíčního svitu. Překvapilo nás, že foukal dost teplý vítr - byli jsme o kilometr níže než den předem a hlavně úplně jinde než bylo původně v plánu.

    A bylo tu další ráno. Ve stanu jsme měli návštěvu – saranče. Fuj. Po ranní hygieně v nedaleké Taře, vykydání všech zavazadel ven, sbalení stanu, (Co Ondrovi dalo práce – přesvědčit saranče, že venku bude lépe než ve sbaleném stanu. O několik dní se s hejnem much tak nebabral.) a zabalení se (no nevím, zda budem tak odvážní a ukážeme fotky toho bordelu:) jsme se vydali na autobusák. Ivča chtěla ušetřit a tak šla stopovat. Sraz byl v Plavu. První autobus našim směrem byl úplně plný. Tak jsme si sedli a objednali pivko. Než ho paní donesla, tak tu byl další autobus, do Andrijevice. Fofrem jsme vysvětlili ženské, co nám ho přinesla, že už musíme jít a pivko jsme si vzali sebou do autobusu.  Cesta byla příjemná, autobus byl klimatizovaný – no a to pivko dobré. Přes Berane jsme dojeli do Andrijevice, městečka 20 kilometrů před Plavem. Když jsme však v Adrijevici vylezli z autobusu, tak to byla rána. Hrozné vedro. To ta klimatizace. Během chvíle přijel taxi-bus. Pokračovali jsme do Plavu. Seděli jsme vepředu, vedle řidiče. Jak takový taxi-bus vypadá? Dodávka Ford Transit (a podobné VW, Mercedesy,…), označení taxi většinou vevnitř za předním oknem, uvnitř zahulená (řidič této - vlastně jako většina místních - se divil, že si nebereme nabízené cigáro), na palubce se všude válejí drobné mince, na zpětném středovém zrcátku je zavěšený křížek na řetízku, řidič zpravidla nahlas klábosí s cestujícími. V této navíc dost smrděl benzín. V Plavu jsme byli za chvilku, Iva je ještě na cestě. Potřebovali jsme se nahlásit na policejní stanici. Počkali jsme na Ivu. Kde asi? Hned naproti, co nás vysadil. „Občerstvení“ se zahrádkou. A tak jsme čekali, něco si přečetli o Prokletije a Plavskom jazeru a střídavě se šli projít po Plavu. Iva za chvilku dorazila, jako vždy usměvavá. „V pohodě, fakt hustý.“ (Na otázku – jaká byla cesta?:) Dala si s námi pivko.

K němu samo sebou cigaretku. Ptala se servírky, jestli by nemohla dostat popelník. „Dole.“ Stručná a jasná odpověď na otázku, kam má odklepávat. Následovalo splnění povinnosti – nahlášení se u místní policie. Po cestě k policejní stanici (za benzínkou doprava, k jezeru) bylo krásně vidět Plavské jezero v pozadí s Durmitorem a vpravo s Visitorem. Na policejní stanici jsme byli rychle vyřízení – dnes už nám potvrzení nemůžou vystavit, že zítra. Nebo ať jedeme do Gusinje. Tam jsme i tak směřovali. Takže tradá směr Gusinje, opět taxi-busem. Gusinje bylo úplně něco jiného než to co jsme doposud viděli. Já osobně si připadal jak ve filmu Černý jestřáb sestřelen. Arabský svět (dle průvodce v Gusinje je 90% obyvatelstva muslimského vyznání). Nejdříve jsme zamířili na policejní stanici. Byli mnohem ochotnější než ti v Plavu. Na canc papíru si zapsali naše jména, rodná čísla a datum, do kdy se chceme z Prokletije vrátit. Vyptávali se také, kam konkrétně jdeme a vůbec byli velmi ukecaní. Dokonce nám jeden z nich ukazoval na mapě, kde má v horách chatu. Určitě stojí za to také poznamenat, jak vypadala jejich kancelář. Nejmodernější co v ní bylo, byla televize se satelitem, která se těšila jejich velkému zájmu. Jinak to byla hrůza. Špinavé stěny, starý otřískaný nábytek, špinavý koberec s velikou dírou, kousek od ní starý vysavač bez koleček, rozpadlé kanape. Na stole hromada papíru, na kterou přihodili i ten s našimi jmény. Těžko by nás hledali, kdyby se něco stalo. Vedle hromady ležel velký blok s červenými počmáranými deskami. Nic moc. Ale policisté v Černé Hoře mají úplně jiné postavení než u nás. Tady se lidé s policisty zdraví, když jedou policajti autem, lidé na ně mávají. Po návštěvě policejní stanice jsme šli na hlavní ulici, ve které bylo velmi živo, všude obchůdky, kavárny a spousta lidí. Vyfotili jsme si mešity, nakoupili zásoby do hor (opět voda a chléb, ovoce) a vyrazili směr dolina Grbaja. Také nás docela dlouho otravoval jeden (naštěstí jen jeden!) žebrající kluk. Nic nedostal. Jsme to ale šmejdi. Na okraji městečka na nás jedna ženská z okna volala zda jdeme do doliny Grbaja a že je to tímto směrem, a to jsme jí ani nestihli odpovědět, že ano. Ty naše veliké bágly prozradí vše. O pár desítek metrů kolem nás projížděl starší chlap na traktoru. Kousek před námi zastavil a zeptal se: „Grbaja?“ Než jsme mu stihli odpovědět, že ano, už jsme šplhali na vlek. Pohoda. Pěkně na seně. A ušetřena více jak hodina cesty. Bylo krásné sledovat, jak pomalu vjíždíme do překrásné doliny, to nešlo nefotit to! Traktor nás dovezl malý kousek od našeho cíle - chaty planinarskeho klubu z Bělehradu. Chvilku jsme bloudili, ale našli jsme ji. (Pozn.: Chata je doporučovaná ve všech průvodcích jako dobré výchozí místo do Karanfilu, což se nám potvrdilo. Klíče od chaty šli dříve půjčit v Gusinje od nějakého pána, ten ale, bohužel, asi 14 dní před našim přijezdem umřel. Každopádně se dá stanovat před chatou, jak jsme to udělali my. Pozor, chata je trošku zapadlá za nevelkým výcvikovým střediskem armády). Postavili jsme stan, Iva připravila celtu vedle nás. Došli jsme si pro vodu (pramen je odtud kousek), opět si uvařili něco dobrého a dali si navrch něco na vypálení červa. Pak ještě za šera mojí trpělivost, či spíše netrpělivost, zkoušeli desítky všude kolem létajících chroustů.

© Mik 200x - 2010 Všechna práva vyhrazena.

Tvorba www stránek zdarmaWebnode